Vítejte na znojemském Starém Městě! Začtěte se do starých pověstí…

O loupežnické věži

„Stojí tam od nepaměti.“ Tak odpovídaly stařeny v podyjských osadách na zvídavé otázky dětí. Bezděčně při tom tlumily hlas a kradmo se ohlížely, jako by se bály, že je neblazí obyvatelé věže, tyčící se na vzdáleném obzoru, uslyší. Věž stála v kraji skutečně dlouho a široko daleko nebylo podobné stavby. I nejstarší pamětníci slýchávali jako malí caparti stejnou odpověď. Již za jejich dětství shlížela hrozivě z hřbetu mírného návrší do kraje pod sebou a její kamenné stěny byly už tenkrát zčernalé stářím.

Nikdo nevěděl, kdo a kdy ji postavil a k čemu měla sloužit. Tušili, že pochází z jiného světa, než je ten jejich, a raději se k ní nepřibližovali, neboť v nich vzbuzovala posvátnou hrůzu, stejně jako všechno, čemu nerozuměli, co se vymykalo jejich cápání.

Pak se jednou objevili zlí lidé, způsobili pokojným zemědělcům mnoho strastí a nakonec si zvolili věž za své sídlo. Rolníci, kteří v potu tváře obdělávali políčka vyrvaná bažině či hvozdu, uvykli brzy plnit příkazy, které z věže přicházely, a přinášeli lotrům na smluvené místo zvěřinu a část úrody. Neustálý strach, sídlící odedávna v jejich duších, byl nyní sice poněkud větší, ale jinak žili v poměrném klidu. Opravdovou hrůzu z věže a jejích obyvatel však měli kupci. Rádi by se jí vyhnuli, ale neměli na vybranou. Na západ, na dně skalnaté rokliny obklopené neschůdnými pralesy, hučela divoká řeka, k východu pak se prostíraly záludné bažinaté luhy. Jediný brod ležel právě pod skalisky nesoucí věž. Nebylo ještě hradu, jehož posádka by střežila bezpečný přechod, ani města, do jehož zdí by se mohli uchýlit.

Bývaly dny, kdy kupci prošli bez úhony, jindy se lapkové spokojili s částí zboží, mnohdy však zněl lesním úvalem bojovný pokřik, třesk zbraní přehlušoval volání o pomoc a zoufalý nářek vražděných nešťastníků. Nejeden zajatec pak čekal v podzemí věže, až jeho příbuzní zaplatí výkupné.

Prosti strachu však nebyli ani loupežníci. Čeho se může zloděj bát víc než zase jiného zloděje. A také spravedlnosti, i když ta mele mnohdy pomaleji než ony příslovečné boží mlýny. Proto byl vchod do věže vysoko nad zemí. Tak vysoko, že by se na sebe muselo postavit pět urostlých mužů, aby se k němu dostali. Ti, co se vraceli obtíženi kořistí z nočních přepadů, se museli prokázat smluveným heslem. Teprve pak odpověděl strážný: „Je mi ZNÁMO“, nebo zkráceným „To ZNÁM“, a pak spustil provazový žebřík.

Dlouho byli lapkové postrachem celého kraje, až jejich řádění ukončil statečný, ale nešťastný rytíř. Nastaly klidnější časy. Nad brodem vyrostl hrad, jehož součástí se stala i Loupežnická věž, a zanedlouho i město. Jeho jméno prý pochází z druhé části hesla dávných přepadačů: ZNÁMO – ZNOJMO, ZNÁM – ZNAIM.

O znojemské věži a jiné pověsti – Jiří Svoboda

Loupežnická věž na znojemském předhradí

Na druhém nádvoří hradu mimo rotundy stála ještě jedna mimořádná stavba, a to raně románská obraná věž přes 40 metrů vysoká, o jejíž minulosti se vedly (pokud jde o stáří a její funkci) stejné spory, jako o stáří rotundy samotné.

I ona patřila do roku 1892 svou neobvyklou výškou a mohutností i tvarem oktagonálu (osmihranu) do panoramatu města, kdy se v měsíci červenci zřítila a pohřbila pod svými troskami tříčlennou rodinu, ačkoliv doslova několik dní předtím (s nadsázkou řečeno) konaná odborná vědecká komise do protokolu uvedla (1889), že bude stát bez opravy nejméně dalších sto let. Materiál z ní byl odvezen na 2 500 vozech z hradu neznámo kam. Kámen jistě posloužil jako stavební materiál v oblasti města Znojma. Její základy pak zmizely pod novou sladovnou znojemského pivovaru.

Byla to stavba nesmírně mohutná. Měla přes dva metry silné zdi, jež se opíraly o čtyři metry hluboké a více než tři metry silné základy. Vysoká přes 32 metrů, s vnitřním kruhovým průřezem o průměru 7,5 metrů.

Připravila: Anna Macounová – Ohnivá čára