Brambora 11 je v nově založený roverský kmen v našem středisku. Členům kmene je od 14 do 16 let a většina z nich se již aktivně podílí na vedení světlušek a vlčat.

Předtím než začnu popisovat naši cestu je potřeba se vrátit týden v čase, do doby kdy jsme začínali řešit naši trasu. Plánování trasy letos nešlo tak dobře jako loni. Po dlouhých chvílích strávených u počítače a plánování trasy se konečně podařilo najít trasu se kterou jsme byli spokojeni. Necelý den před odjezdem do počáteční stanice, ale přišla rána – ve stanici Bad Schandau se nesmí vystoupit. A tak se nám zhroutila celá trasa a hledání začalo nanovo. I přes plánovací deformaci a přes zblbnutý mozek se nám podařilo během hodinky najít novou trasu.

A jak to probíhalo v den D? Do naší výchozí stanice, kterou stejně jako loni byla Ostrava – Svinov, jsme dojeli asi o půl 12. A co teď? Skoro dvě a půl hodiny čekání. Čekání, během kterého ostatní týmy už úspěšně nabírali najeté kilometry. No co už, nějak jsme to přečkali a pár minut před druhou ráno jsme nastoupili do prvního vlaku směr Bohumín. Už v tu dobu jsme zjistili, že Chopin jedoucí z Polska má už 40 minut zpoždění, naštěstí však měl v plánu hodinu čekat v Bohumíně a tak jsme z Bohumína vyjeli jen o 16 minut později. Čekala nás dvouhodinová cesta a tak toho někteří z nás využili ke spánku. Což se jim nevyplatilo, protože Fantomas zakročil. 😉 V Ostravě přistoupil tým Naděje a tak ti co nespali si užívali přítomnosti dalších týmů. V Břeclavi jsme přestoupili na vlak do Brna. Tam jsme vyfotili další část z našeho textu „Brambora jede vlakem!“. První část jsme fotili už i ve Svinově. Po chvíli čekání jsme pokračovali směr Kutná Hora vstříc prvnímu tajnému místu. Tam jsme se přesvědčili, že minutáži na Mapách se nedá věřit. Ty tvrdili, že k reliéfu z nádraží dojdeme asi za půl hodiny a my to stihli za pár minut. 😀 U reliéfu jsme hned našli kód a pak se chvíli bavili pozorováním ostatních týmů, které hledali kód všude možně po skále, v lese a nemohli ho najít. Po chvíli pozorování jsme se nakonec zachovali jako praví skauti a řekli jim, kde kód je. Po úspěšném lovu jsme se šli projít po Kutné Hoře. Bylo nádherně, což ještě více podtrhovalo to jak krásné město to je. Po chvíli už jsme zase seděli ve vlaku směr Praha. V Praze jsme se moc nezdržovali. Měli jsme čas tak akorát na vyfocení další části nápisu a nakoupení pohledů a pokračovali jsme dále. Čekalo nás Ústí nad Labem. Cestou jsme se kochali nádhernou přírodou okolí Labe. Celou dobu bylo stále krásné počasí, které jsme si užívali o to víc, když jsme se dozvěděli, že u nás doma na Moravě prší celý den. Déšť se nám, ale nevyhnul. Zastihl nás v Hradci Králově, kde jsme lovili další tajné místo. V Hradci jsme měli naplánovanou kulturu, jaké ale bylo překvapení když jsme konečně v dešti došli do pokladny Bílé věže, když nám řekli, že poslední návštěvníky pouští do 5 hodin. Bylo nám to líto, ale co se dalo dělat. To už ale před námi stála pořádná výzva. Dvacet pět minut. Dva kilometry. Déšť. Aneb musíme stihnout vlak. 😀 I přes vytrvalý déšť jsme vlak stihli. Bohudík. Sic zmoklí jak slepice, ale stihli. Z Hradce jsme pokračovali do civilizace do Pardubic. 😀 Na řadě byl malý okruh přes Moravany a Chrudim a zpátky do Pardubic. Trasa vedla přes jednu z bonusových stanic – Hrochů Týnec. Dobytí stanice byl obrovský zážitek. Říkali jsme si, že máme pouze minutu a tak jsme vyběhli ven, vyfotili se a zase naskočili zpátky do vlaku. A jak to tak bývá, pak vlak ještě dvě minuty stál. 😀 To už jsme se ale blížili k cíli. V Pardubicích jsme naskočili na vlak Helfštýn, kde jsme opět potkali naše staré známe z týmu Naděje. Cestu jsme si krátili společným zpíváním, povídáním a dojídáním zásob. 🙂 Helfštýn jsme opustili v Hranicích, kde jsme měli čekat na náš předposlední vlak. Ani jemu se však nevyhnulo zpoždění a vlak přijel v době kdy už měl být skoro ve Studénce, kde nás čekal poslední přestup. Naštěstí osobák ve Studénce čekal a my se tak v pohodě dostali domů, do Příbora. 🙂