Tak jubilejní třetí ročník za Lookouts za námi – a rozhodně pro nás ročník zatím nejnáročnější minimálně na fyzičku…

Přípravy nám začaly se zveřejněním prvních indicií a musím říct, že přijít na nějaké dal opravdu zabrat (a na nějaké zase stačily dvě minutky).. Finálně vše jsme pak dali dohromady po rozdělění indicíií ke konkrétním krajům a zveřejnění informace, že máme hledat propojení jednotlivých vrcholů..

Pak začalo plánování trasy.. Loni jsme úmyslně vyřadili všechny vrcholy – coby kancelářskou krysu mi stačil pohled na Bořeň z fotky a ze silnice 🙂  Letos však vypadaly vrcholy přívětivěji, tak jsme si řekli, že dáme alesoň dva.. Problémem byl stále čas – přeci jen doby na přestupy ve většině stanicích moc nestačily… Věděl jsem, že na žádný kopec sprintem nevyběhneme a dolů si při běhu akorát tak rozbijeme čumák – napadla nás tedy možnost využítí našich přibližovatel na nožní pohon… Jistotou také byl jak začátek v Kolíně, tak konec v Jičíně (díky příznivému dojezdu posledního vlaku a nedalekému vrcholu Zebín).. Dále k tomuto jsme chtěli přidat další vrchol a minimálně jedno tajné místo..

Mikulov jsme vyřadili celkem rychle (nějak nám nezapadal do plánů), Králíky zase limitoval poměrně malý čas na výstup.. Do Krumlova jsem se pak chtěl docela podívat, ale vrchol byl hodně daleko od nádraží a navézt předem kola do Krumlova, to bylo hodně z ruky.. Vyhrál tedy Říp, který má sice mizernou obsluhu vlaky lokálek, ale to lepší přes Roudnici nad Labem – následnou 6 km vzdálenost nám pak kola měly rychle ukrátit… Tajné místo k tomuto pak vycházelo nejlépe ve Františkových lázních – dojet se tam dalo krásně mezi příjezdem a odjezdem rychlíků z Chebu… Tarsu od nádraží jsme si předem natrénovali a časově jsme byly ok.. Plán tedy byl jasný – otočit Bohumín z Kolína, za zpáteční trasu získat body za Lea, pak Krušnohorským rychlíkem do Chebu, Na rozlehnu ve Franťákách, Západním expresem zpět do Prahy, pak do Roudnice vyzvednout kola, dojet na Říp a stihnout oslední vlak, kterým se dalo ještě otočit Ústí nad Labem a vrátit se zpět po druhém břehu Labe přes Lysou nad Labem do Jičína..

Ovšem jedna věc jsou plány a druhá je pak samozřejmě realita..

Výjezd z Kolína vyšel krásně, vlak jel na čas. Pouze je zvláštní, že i přes všemožná upozornění v jízdních řádech i na nádražích se stále najdou lidé, kteří vlezou do povinně místenkového vlaku bez místenky a pak se díví… Někteří to pochopili rychle a pokuty zaplatili, jiným to trvalo déle a díky některým se ukázalo, že ochranka, která vlak hlídala má v těchto spojích rozhodně smysl.. Když se vše uklidnilo vyrazili jsme za Pardubicemi po jednotlivých kupíčkách na lov písnemek a poměrně rychle složili celý VLAK a zároveň rovnou dali rychlou partičku Žížal před spaním.. Bohumín se však přiblížil až moc rychle, takže spánek nahradilo staré dobré kafe z nádražního automatu..

Další na řadě byla cesta zpět do Prahy Leo expresem.. Sám jsem tímto vlakem jel jednou, když začínal a chtěl jsem ho otestovat – bohužel se od té doby nic nezměnilo.. Přezdívla „Tramvaj“ je bohužel výstižná a dle mého názoru tohle prostě není typ vlaku na dlouhé cestování jakožto spíš jednotka na kratší rychlíkové trasy s rychlejší výměnou cestujících.. Zároveň se také ukázala věc, ze které marketing Lea asi nebude mít radost.. Krásná nabídka na občerstvení zdarma pro účastníky (která měla dozajista udělat krásné PR) vzala rychle za své, když ihned po výjezdu z Ostravy zjistili překvapení průvodčí, že mají vlak plný účastníků s kupony na jídlo, které jim do vlaku ovšem nikdo nenaskladnil… To nebude moc dobrá reklama pro Lea..

Z Prahy už pak začalo další výletování s ČD – trochu riskem byla hned další cesta Podkrušnohorským rychlíkem do Chebu přes Ústí nad Labem – dle Babitronu v posledních dnech byly tyto rychlíky velmi často opožděné a důvod je nasnadě – během cesty jsem napočítal 4 úseky s vyloučenou druhou dopravní kolejí.. Vlaky na sebe tedy musejí čekat ve stanicích a zpoždění roste.. My jsme si vezli z chomutova +20 minut přičemž v Chebu byla rezerva na motorák do Františkových Lázní jen 8 minut.. Poprosil jsem tedy průvodčí o zajištění čekání s tím, že potřebujeme až do Aše (do F. Lázní jel další vlak za 20 minut, to by mi čekání neprošlo).. Průvodčí slíbila, že napíše dispečerovi a dá vědět – vědět ovšem nedala a v Chebu vlak také nebyl.. Sedli jsme tedy alespoň na ten druhý vlak ve stejném směru, ovšem ouze abychom dojeli do F. Lázní a zpět a nasbírali alespoň kilometry..

Následovala pohodlná cesta Západním expresem zpět do Prahy a cestou zkoumání trasy, jak by se daly nahradit ztracené body… Nakonec padlo rozhodnutí zkrátit si čas plánovaný na výstup na Říp.. Původně jsme plánovali 2 hodiny, ale mapy.cz nám tvrdily, že na kole stačí 40 minut nahoru a 20 minut dolů… Rozhodli jsme se tedy odložit odjezd z Prahy a kousek od Hlavního nádraží navštívili Jindřišskou věž (kde jsem velmi neuváženě na vrchním patře pustil zvonkohru – to byl kravál) a dále využili metro pro přesun do Holešovic a osobáku do Roztok u Prahy, kde byla ve Středočeském muzeu expozice věnované českým světcům z přelomu prvního tisíciletí počínaje sv. Ludmilou..

Do Roudnice nal Labem jsme tedy dorazili těsně před 3/4 na 6, což nám dávalo 1:20 va výstup na Říp a návrat.. Vyzvedli jsme tedy kola v hotelu Magnolia (kde nám je zadarmo přes noc uschovali) a vydali se na cestu… Zde nutno podotknou, že já sám jsem seděl na kole asi po 10 letech a bylo to znát.. Kopce jsme většinou pouze tlačili.. přesto až k úpatí Řípu nebyl nás čas špatný, cesta byla rovinatá a jelo se dobře, ale s nástupem asfaltky přímo k Řípu to začalo být horší – od poloviny jsme jen tlačili a ke konci už se kola zdála až moc těžká.. Rozhodli jsme se je tedy přivázat u cedule těsně pod vstupem do lesa na úpatí a poslední kus si dát jen pěšky. správné rozhodnutí áč to jsem měl problém do toho šíleného stoupání vytlačit sám sebe, natož kolo.. Infarkt se každoádně na vrchu nedostavil, ale za to se dostavilo poznání, že na návrat nám zbývá 13 minut, což jsme věděli, že nemůžeme stihnout…

Nakonec jsme přijeli zpátky na nádraží asi o 15 minut po odjezdu vlaku.. Naštěstí nás napadl náhradní plán – vrátili jsme se kousek vlakem do Hněvic, kde lze s kolem na přívozu překročit Labe a dojeli jsme na nádraží ve Štětí, kde jsme byli tak akorát, abychom v klidu vyčkali příjezdu očekávaného vlaku..

Další cesty již proběhli v pořádku pouze s nečekaným kulturním vystoupením v Mělníce – konaly se zde nějaké vinařské slavnosti a celý vlak se zaplnil lidmi vracejícími se domů – a rozhodně se nejednalo o lidi střízlivé.. Nakonec jsme se cejtili jako daleko větší Sardinky než s dalšími 20 lidmi v kupé a mít přenosné klávesy, tak jsme si u nich i hezky zazpívali 🙂

Po 11 večer jsme již vcelku unaveni dorazili do jičína, kde nás ještě čekal výstup na Zebín – oproti Řípu to byla procházka růžovou zahradou.. Ale přeci jen lézt do toho kopečku, kam nevede žádná cesta pouze něco připomínající prachovou skluzavku, po tmě za svitu čelovky bylo celkem o hubu 🙂

Nakonec už zbylo jen naskládat kola zpět do auta a vyrazit 250 km zpět k domovu – po téměř 45 hodinách bez kloudného spánku to byla opravdu výživná cesta, kterou ani nevím, jak jsem dojel.. Příští rok možná vezmeme za vděk hotelem ještě..

Každopádně opět super zážitek a jsme zvědaví, jak dopadneme… A za rok zase všichni na startu!