Stejně jako v letech předešlých, tak i letos jsme se vydali na akci. Tým založen na pevných základech (rozumějte „lidech, kteří se účastnili již mnohokrát a téměř si zaslouží inventární číslo, jen stále odmítají odejít do důchodu“), avšak doplněn o mnoho nováčků z řad nejmlaších lomnických roverů. No prostě vyvážená sestava.
Dlouho očekávané luštění vrcholů a tajných míst nám letos dalo opravdu zabrat – některé jsme narychlo luštili až v pátek. Tomu také odpovídala úroveň přípravy naší trasy. Narozdíl od několikadenního plánování a prověřování všech možných variant to tentokrát bylo stylem „já nevim, jedem třeba tam“. Ve výsledku trasa nevypadala až tak marně, ale jak už to tak bývá, její konforntace s realitou české železniční sítě už byla horší. V Kolíně nám prchnul LeoExpress, do kterého jsme se těšili na džus a pohodlný vlak (a samozřejmě také hrstku bodů, která se u nich dá získat bez toho, aby se člověk potil kdesi na kopci). Tím jsme získali hodinovou ztrátu a do cíle jsme se dostali jen díky opožděnému RegioJetu, který nás do Pardubic dovezl přesně když jsme potřebovali.
Zbytek plánu se realizovat podařilo – hned tři vrcholy. Samozřejmě bez dostatečných časových podmínek, takže jsme vypadali spíše jako žíznivá tlupa domorodců, která se chystá dobít a vyrabovat jak Třešťský Špičák, tak Bukový kopec tak i Janský vrch na závěr (jo, mimochodem, na něj jsme se vydali z 8km vzdáleného Trutnova, protože proč dělat věci jednoduše, kdyžto jde i složitě).
Závěrem nutno konstatovat, že jediné co je jisté je to, že nás za rok zase uvidíte. Pokud bude naše sekce veteránů ještě schopna rozhýbat své křehké kosti a množství tuku, zvládneme snad i vylézt na nějaký ten vrchol.
Křížem krážem zdar a Lomnickým kulíškům obzvlášť
Gratulace k nádhernému výkonu a moc nás mrzí, že to letos nebylo na bednu. 🙂 Chleba